Jistě si to již představujete. Sluníčko je vysoko na obloze a neúnavně na nás svítí. Listí na stromech se ani nehne a nad asfaltem se dělají zrcadélka. Hmyz lítá jen některý, převážně ten, který ještě může, protože ti ostatní jsou zalezlí všude možně, hlavně tam, kde nesvítí to žluté něco nahoře. Člověk na slunci taky moc být nemusí, a tak vymýšlí všechno pro to, aby měl nad hlavou alespoň kousíček stínu. Tam ulehne a jen ztěžka v tom parnu dýchá, protože i ten vzduch je, jako kdyby se dal krájet.

Jenže člověk je tvor moudrý, ehm, a má věc, kde není horko, kde je dobře a kde se může v poklidu ochladit. A je v ní voda. Huhuhu, co to asi je? Nevíte? Že lžička, to jsou nápady, ne, je to bazén. U něj dumá hlava rodiny. A to máme bazén svůj, soukromý, pro rodinu a pro nikoho jiného. Nanejvýš ti malí rozjívenci od sousedů, kteří kamarádí s těma našima malýma. Kat, aby je spral, ale zakažte jim to a soused nám zapálí barák, nebo už se mnou nebude vůbec mluvit. Ach jo. Čert vzal celej ten krám bazénovej, huhle otec rodiny, ale rozkošnicky se do něj potápí a vychutnává si každou vlnku. Bodejť by ne, vždyť se kolem toho naběhal.

Tuhle něco přidat, tamhle něco změřit, zkontrolovat filtraci a vůbec kolem toho bazénu skákat. Ale stojí to za těch pár minut starostí. A navíc, my víme, co ve vodě máme. Sám jsem to tam nasypal a vím, čeho a kolik. Tohle asi v té naší plovárně ani netuší, co tam mají oni. Sice tam vypisují nějaké informace, ale známe to a víme, co lidi ve vodě dělají. Zde se otecko drobátko zastydí, protože to tam dělal také. Ovšem doma je doma tady se to samozřejmě nesmí ani za nic. Vodička musí být naprosto průzračná. Každé smítko vylovíme, každou mušku vyhodíme. Máme na to prostředky a vůbec, filtrace je k tomu, aby drobnosti zadržela. A tak končí monolog našeho fiktivního otce. Ten bazén opouští, až když se zatáhne a začne pršet.